Jak Miňonku Štěstí potkalo

Šťastný příběh s nakonec smutným koncem

To tak v životě už prostě chodí. Plánujete a plánujete a stejně se vždy stane něco neplánovaného. Možná to také znáte, neustále Vás život nutí se rozhodovat rozumem, já jsem to tak do tohoto okamžiku z 99 % také vždy dělala, ale tentokrát to prostě už nešlo...V některých chvílích by se člověk měl rozhodovat srdcem, protože mnohdy právě "ti rozumní lidé" bývají nešťastní a ačkoli v našem "království" jsem do té doby měla úžasný vztah se svým přítelem a hradním kašpárkem byla naše Míňa (králinda), stejně mi "něco" chybělo. To "něco" bylo právě to, co se stalo pár týdnů před Vánoci.

V hlavní roli:

Miňonka/Míňa (zakrslý beránek, samička, barva: mramorovaná šedá s meruňkovou,
věk: 1,5 roku, narozena 26.4.2015
xXx => přejmenován na Lucky, "úplně" zakrslý modrooký beránek modrého zbarvení, sameček, věk: neznámý (nejspíš něco kolem 3 let), o půlku menší než Míňa.
Bohužel Vám musím oznámit, že Lucky 21.1.2017 odešel za Duhový most a moc nám doma chybí. Věřím, že ačkoli byl u nás pouhé dva měsíce, tak poznal, co je to lidská láska. Máme tě rádi Lucky a vím, že se zase jednou setkáme!

Na úvod je třeba říci, že jsem členem mnoha králičích spolků a skupinek na internetu. Už jsem několikrát pomohla alespoň zprostředkovat záchranu nebo dopravu králíčka v nouzi a mým snem je mít jednou králičí záchrannou stanici. Doma jsme do této doby měli vždy jen jednoho králíčka. A teď už k samotnému příběhu...

V třetím týdnu v listopadu 2016 dala slečna, která pracuje v jednom nejmenovaném zverimexu, na Facebook králíčků v nouzi fotku s nádherným králíčkem tmavého modrého zbarvení s modrýma očima. Králíčka do zverimexu přinesl jakýsi týpek s jeho klecí a věcma, že si ho tam má nechat - jinak ho nechá uspat nebo ho vyhodí (na konci listopadu) ven na pole. Snažila jsem se tedy kontaktovat několik lidí, rozesílala všem fotky, zda by se ušáčka někdo neujal. "Zájemců" bylo hodně, ale nikdo neprojevil zájem o něj tak veliký, že by si pro něj dojel a nebo vzbudil důvěru u slečny, která si ho nechala dočasně ve zverimexu. Tak tam šmudlík stále čekal na toho pravého...Třetí den, co se ho stále nikdo neujal, jsme jeli zrovna s přítelem kolem, tak jsem se tam na něj zašla podívat a dala se do řeči s fajnovou holčinou, která má doma také králindu a je stejný milovník králíčků jako já. Povyprávěla mi detailně o tom, co se tam stalo, strávila jsem tam dobrou půl hodinu a celou půl hodinu ho drbala. Za ty necelé tři dny skoro nic nesnědl, sena se také nedotkl a bobíky měl suché jak kámen a malé jak špendlíková hlavička. Už tehdy jsem si řekla, že tam není něco dobře, že rozhodně nejí jen ze stresu. Bylo mi ho moc líto a nechápala jsem, jak takového nádherného králíčka, mohl někdo dát pryč?! V téhle situaci si člověk řekne "Tak aspoň, že ho odnesl někam a nevyhodil ho rovnou!". Se slečnou jsme si vyměnily tel. čísla a odjela jsem zpět domů - bez ušáčka. Doma jsem si pak dopisovala se slečnou ze zverimexu, o tom jak je králíčkovi atd., a když stále nejedl a nepil, sebrala jsem se ještě ten večer, vzala ho a jela k našemu králičímu doktorovi, který mu ochotně pomohl i mimo pracovní dobu. Moje domněnka se potvrdila! Ihned pod narkózu a broušení zadních stoliček. Na zadních stoličkách měl háčky, které byly z obou stran prorostlé jazýčkem a králíček nemohl jíst ani téměř pít a to už dlouhou dobu!!! Stav králíčka byl špatný. Lucky, tak jsme ho narychlo pojmenovali, byl vyhublý, samá kost a kůže, ale paradoxně byl tlustý. To je tak, když se člověk nezajímá o to, co by měli králíčci správně jíst a nenechají si to rozumně vysvětlit. Lucky jedl suché rohlíky a nějakou směsku zrní - z toho snad ty špatné zoubky. Cholesterol měl vysoký tak, že se téměř nevešel ani do tabulek a díky tomu měl také zvýšené jaterní testy.

Luckyho jsme si k sobě vzali s přítelem prvotně jen z toho důvodu, abychom ho dali do kupy a pak pro něj sehnali někoho, kdo ho bude milovat a starat se o něj s veškerou péčí a bude mít stejné králičí srdce, jako my dva. Po 10 dnech, co jsme ho měli doma, jsem si na něj tak zvykla, že jsem ho z domu už dát nechtěla, ačkoli jsem pro něj měla už sehnanou budoucí majitelku. Lucky se s Míňou tak neskutečně skamarádili, dávali si pusinky, leželi vedle sebe. Králičí přátelé mě podporovali v myšlence "nechat si ho", že u nás opravdu nakonec zůstal. Doma jsem na toto téma načala náš rozhovor, lítaly kvůli tomu hromy, blesky, ale když přítel věděl, jak mi září oči při pohledu na ty sva, svolil a prcka máme doma. Je to náročné, neříkám, že ne. Lucky není kastrovaný a zatím kastrovaný být ani nemůže kvůli špatným jaterním testům, ale až v lednu půjde na zákrok, snad všechny loužičky a značkování ustanou a bude zase trošku klid. Jinak je Lucky neskutečný mazel a ta vděčnost, který z něj vyzařuje!

První den u nás doma

Nejkrásnější na tomto příběhu je to, jak lidé stále dokáží držet pospolu. Když si členové králičí skupinky na Facebooku přečetli náš příběh, samotné je napadlo nám na léčbu přispět. Jedna hodná králičí teta nám dokonce zaslala plnou bednu domácích bylinek. Zahřálo mě to tak u srdce, až mě to dojalo k slzám. Z příspěvků jsem mohla zaplatit třičtvrtě nákladů na prvotní léčbu prcka.

Jedno mi nikdo nevezme - ten pocit, že jsem mohla zachránit nevinného tvora a udělat mu jeho život krásnější. To, když vidím, jak se u nás zotavuje, jak je vděčný, za každé jídlo
a každou dobrůtku, kterou dostane a to, že dobří lidé stále existují!